Tradiční čínská medicína
Tradiční čínská medicína (TČM) je u nás známa především díky akupunktuře a léčbě čínskými bylinami. Tento prastarý komplexní léčebný systém zahrnuje ovšem i další metody: léčbu stravou, úpravu životosprávy, masáže a harmonizující cvičení. Méně známá, ale zato velmi podstatná, je základní teorie čínské medicíny, z níž všechny praktické metody vycházejí. Výběr daného léčebného postupu u kterékoliv z výše uvedených metod je totiž podmíněn znalostmi o tom, jak organismus funguje v normálním stavu, jak vznikají chorobné procesy, jaké jsou jejich příčiny a jakým způsobem jsou odstranitelné. Pro čínskou medicínu je charakteristický celostní přístup v pojímání člověka, který je zde chápán jako buňka v organismu vesmíru, která je s ním spojena a podléhá stejným zákonům jako celý vesmír. Tatáž jednota pak platí uvnitř lidského těla – jeho jednotlivé části jsou propojeny a vzájemně se ovlivňují.
Základními pilíři tradiční čínské medicíny jsou učení o jinu a jangu a pěti prvcích, dále učení o čchi (vnitřní energii), krvi a tělních tekutinách, učení o síti drah, učení o vnitřních orgánech, učení o příčinách nemocí a učení o mechanismu nemocí. V každém člověku jsou zastoupeny jak kategorie jin a jang, tak pětice základních elementů tvořících vesmír – dřevo, oheň, země, kov a voda. Tradiční čínská medicína dále rozděluje vnitřní orgány na plné (cang) – srdce, plíce, slezina, játra, ledviny; a duté (fu) – žlučník, žaludek, tenké a tlusté střevo, močový měchýř a tzv. trojitý zářič. V tomto kontextu přísluší každému orgánu jeden z pěti elementů. Jak je patrno, čínská terminologie hojně využívá metafory z přírody – např. pod pojmem srdce se neskrývá jen orgán v dutině hrudní, ale je jím myšlen i vnitřní řídící orgán, kde zároveň sídlí lidská duše a mysl. V harmonickém stavu je jin a jang v rovnováze, všech pět prvků je zastoupeno rovnoměrně a čchi proudí energetickými drahami (meridiány), stejně jako krev cévami, plynule.
Tradiční čínská medicína nespočívá jen v hmatatelných a měřitelných jevech. Co je pomíjivé a neviditelné, je stejně důležité jako to, co je měřitelné a viditelné. Čínské myšlení nevytrhuje věci z kontextu, ale začleňuje je zpět do přírody. Neodděluje živé od neživého. Vše se vztahuje ke všemu a je součástí nekonečného koloběhu rození. Čínská medicína nachází uplatnění jak u akutních onemocnění, tak u chronických a zejména funkčních onemocnění. A právě ta jsou doménou léčby v tradiční čínské medicíně.
Součástí každé konzultace je v tradiční čínské medicíně vedle pohovoru (dotazování) a pozorování (vyšetření pohledem) i vyšetření jazyka a pulsu. Na základě takto získaných informací je pak stanovena, případně revidována diagnóza. V čínské medicíně zahrnuje léčba vedle akupunktury a užívání čínských bylinných směsí i doporučení k úpravě stravování a ke změně stereotypů, kterými si klient – byť mnohdy nevědomky – poškozuje zdraví. Základním předpokladem dosažení optimálních výsledků v tradiční čínské medicíně je ovšem aktivní a pozitivní přístup klienta spočívající mj. v trpělivosti (není to cesta na týden), ochotě sám/sama na sobě pracovat, v pravidelném cvičení a uplatňování samoléčebných metod.
Strava dle tradiční čínské medicíny (čínská dietetika)
Při sestavování léčebného jídelníčku se v čínské medicíně na prvním místě zohledňuje konstituce klienta (jin/jang), jeho nemoc, roční období a klimatické pásmo. Následuje výběr potravin podle povahy jin/jang, podle termických účinků (chladné, osvěžující, neutrální, teplé, horké), podle chuti (kyselá, hořká, sladká, pálivá, slaná) – přičemž vše je ve vztahu k jednotlivým elementům (dřevo, oheň, země, kov, voda) a orgánům.
Fytoterapie
V čínské fytoterapii – léčbě bylinami – patří mezi základní kritéria rozdělení účinků: chuť, termické účinky a ovlivňování konkrétních orgánů a meridiánů. Čínské byliny jsou většinou předepisovány ve směsích, kde se jejich účinky kombinují. Existují ve formě tablet, granulí či směsí k přípravě odvarů. Hotové, léty ověřené čínské bylinné směsi ve formě tablet se nazývají patentní formule.
Akupunktura
Cílem celotělové akupunktury je harmonizace těla prostřednictvím ošetření aktivních bodů skrze zavádění speciálních tenkých jehel do kůže. Aktivní body – je jich známo několik set – jsou mezi sebou propojeny systémem energetických drah tzv. meridiánů. Dalšími metodami stimulace aktivních bodů jsou např. přikládaní baněk a „moxování“ neboli požehování, což je prohřívání aktivních bodů pelyňkem.
Aurikuloterapie (ušní akupunktura, mikrosystém ucha)
O rozšíření této metody se zasadil v polovině 20. století francouzský lékař Paul Nogier, který na základě studia čínských pramenů a dlouholetého bádání vytvořil nový mikrosystém – „mapu“ ucha tím, že do ní zakreslil všechny orgány a tkáně. Při aurikuloterapii je ucho odrazem aktuálního zdravotního stavu a psychického rozpoložení člověka. Metoda pracuje s body, které jsou spontánně bolestivé nebo citlivé při vyšetření sondou. Tyto body jsou následně ošetřovány jehlami, semínky či ohmmetrem.